Dejte mi do ruky kus ledu a je ze mě potenciální vražedkyně

Pro větší bezepčí lidí pochodujících pod okny našeho bytu se máma rozhodla odstranit jeden extra velký a špičatý rampouch. Za tu dobu co se ten rampouch rozrůstá před okny mého střešního pokoje, jsem si k němu vypěstovala celkem milý vztah. Každý večer mi dával dobrou noc a každé ráno mě nabíjel optimismem, že by třeba jednou mohl spadnou na naší matikářku, která by následkem dopadu mohla ztratit pamět a svůj zapisník plný více či méně špatných známek. Jakožto vlastník známek od 3 výše bych to uvítala. Přišlo mi tedy uplně samozřejmé se s ním rozloučit dřív než dopadne, díky zásahu mé maminy, na chodník, kde se roztříští na tolik malých kousků, že by s nima Swarovski vystačil několik let. Sotva jsem se dotkla rampouší špičky, přesvědčila jsem se na vlastní oči, že to co se stalo s Titanicem lze opravdu realizovat a že učebnice kdysi v 6.třídě měla pravdu, když tvrdila, že k malé špičce ledovce se obyvkla připojuje ještě jeho větší část. Myšlenkové pochody autorů oné učebnice jsou nejspíš shodné s těma, které proudí mozkem mě. Po tom letmém doteku a následným lehkým zatáhnutím za rampouch jsem měla šanci prohlídnou si ho v celé své gigantické kráse a velikosti. Ovšem jen na milisekundu. Vlastně mi to přišlo jako by se zřítila střecha. Pán, který na protějším chodníku ometal svého čtyřkolového miláčka se vyděsil tak, že bych se vsadila, že mu hlavou proletělo "sakra, ti Mayové se sekli v datumu! Ne prosinec 2012, ale leden 2010!".
Tímto slibuju, že se vyvaruju jakémukoliv sahání na rampouchy a jinné ledové, špičaté a tudíž nebezpečné věci. A teď mě omluvte, musím si jít nostalgicky posbírat pár ledových střípků a zijstit zda byla miss numero ve spravný čas na správném místě :)